Novinky z Preventu

Uvažovali jste někdy o tom, že byste pomohli dítěti z ústavu najít nový domov? Zajímá vás, jak asi vypadalo rozhodování o náhradní rodinné péči těch, kteří se pěstouny opravdu stali? Co zažívali ještě před tím, než svou žádost podali a co všechno zvažovali? V seriálu rozhovorů Příběhy pěstounů patnáct lidí vypráví patnáct různých příběhů o svých zkušenostech a zážitcích.
Kampaň s názvem Můžu já být pěstounem? iniciuje Centrum podpory pěstounských rodin PREVENT.

Zajímá Vás, jak těžké je se rozhodnout, zda se stát náhradními rodiči? Přečtěte si, jaké zkušenosti mají manželé Jitka (55) a Karel (56).

Kdy vás poprvé napadlo, že byste se mohla stát pěstounem?
Jitka: O osudy opuštěných dětí jsem se zajímala odedávna, už v době, kdy jsem měla své vlastní malé děti. Znala jsem nadaci Rozum a cit, sledovala jsem jejich zpravodaj, dovídala se informace o tom, co představuje pěstounská péče a četla jsem otištěné články ze života pěstounských rodin. Asi v této době jsem začala uvažovat o tom, že bychom se někdy mohli starat o dítě, které se nám nenarodilo. V této době jsme měli vlastní děti malé a spoustu starostí kolem nich, takže bylo jasné, že pravá doba pro eventuální přijetí dítěte z dětského domova přijde teprve někdy v budoucnu.

Co vás vedlo k rozhodnutí žádost opravdu podat?
Jitka: Žádost jsme podali, když naše děti dosáhly určitého věku. Vycházeli jsme z toho, že každé úřední jednání trvá dlouho, proto jsme nechtěli promeškat nejvhodnější dobu, kdy naše děti již byly větší, byly schopné přijmout někoho k sobě, těšily se na nový přírůstek do rodiny a aktivně se o přijetí zajímaly.

Jak byste popsala vaší rodinu v té době?
Jitka: Byli jsme stabilní rodina s vyřešeným bydlením, dostatečně materiálně zajištěná, schopná se postarat o dítě, zároveň s dostatečnými zkušenostmi s výchovou a péčí o děti. Cítili jsme to tak, že máme dost sil, možností i chuti vytvořit rodinné zázemí a připravit hezké dětství dítěti, které by jinak nemělo možnost poznat normální rodinný život. Jsme celoživotně orientováni na rodinný život s dětmi, takže zapojení dalšího člena do naší rodiny nám připadalo docela přirozené a vítané. Širší rodina i naši známí přijali tuto novou situaci velmi vstřícně, úplně přirozeně, což bylo pro nás příjemné a také nám to v počátcích hodně pomohlo – a vlastně pomáhá stále. Naše vlastní děti se postupně osamostatňovaly, ale stále i s naším přijatým dítětem mají srdečné a blízké vztahy. Z toho máme velkou radost. Přijetí nového člena do naší rodiny s odstupem času (jsme pěstouny již více než osm roků) vnímáme a hodnotíme jako dobré rozhodnutí, které pozitivně ovlivnilo život naší rodiny i osudy dítěte, které díky tomu nemusí vyrůstat v dětském domově.

Co byste vzkázali těm, kteří teprve zvažují, jestli se stát pěstounem?
Karel: Přijď mezi nás! Jak často zdůrazňoval Ludvík Vaculík blahé paměti, normální člověk nepíše. S pěstounstvím je to podobné – normální člověk se jím většinou nestává. Jsi-li tedy alespoň lokální exot, který si do domácnosti dobrovolně pustí kohortu psycholožek z kraje, nechá podrobit zkoumání nejen každé své slovo, ale i posunek či škleb, nerozhodí tě odsudky sousedů ani když se dozvíš, že to „stejně dělají jen pro peníze“, tak jsi náš člověk. Podej si přihlášku, obrň se trpělivostí a po mnohaměsíčním procesu ze stromů rajských ovoce trhati budeš. Pocit, kdy si povezete domů z dětského domova to vystrašené ptáčátko, se nedá popsat, musí se prožít. K tomu ti dopomáhej Prévent.

Chcete se dozvědět více o náhradní rodinné péči? To je možné třeba tady:
Podpora náhradní rodinné péče PREVENT
Senovážné nám.9, České Budějovice
Bavorova 24, Strakonice