Novinky z Preventu

Uvažovali jste někdy o tom, že byste pomohli dítěti z ústavu najít nový domov? Zajímá vás, jak asi vypadalo rozhodování o náhradní rodinné péči těch, kteří se pěstouny opravdu stali? Co zažívali ještě před tím, než svou žádost podali a co všechno zvažovali? V seriálu rozhovorů Příběhy pěstounů patnáct lidí vypráví patnáct různých příběhů o svých zkušenostech a zážitcích.
Kampaň s názvem Můžu já být pěstounem? iniciuje Centrum podpory pěstounských rodin PREVENT.

Přečtěte si příběh Markéty (38).

Kdy vás poprvé napadlo, že byste se mohla stát pěstounem?
S manželem jsme se spřátelili s několika pěstounskými rodinami, které měly v péči dvě a více dětí. Další rozhodující zkušeností pro mě byla práce vedoucí na táborech pro děti z dětských domovů a pak v dětských klubech. K tomu se přidal fakt, že nemůžeme mít svoje děti. Místo snahy lékařů, která nikam nevedla, jsme se rozhodli pro náhradní rodinnou péči. A od adopce už je k pěstounství jen krůček. Náš nápad osvojit si další dítě přijala širší rodina a přátelé tak nějak normálně, už to vlastně bylo podruhé. I když někteří měli trochu výhrady, kdyby bylo dítě jiného etnika. Ale jestli dítě bude osvojené, nebo v pěstounské péči, pro ně nebylo tak důležité.

Co vás vedlo k rozhodnutí žádost opravdu podat?
Osvojili jsme si jedno dítě a nechtěli jsme, aby bylo jedináček. Sice jsme nejdříve podali druhou žádost také na osvojení, ale během přípravných kurzů jsme to změnili na pěstounskou péči.

Z čeho jste měla největší obavy?
Tehdy jsem měla obavy asi z takové nejistoty, co to s naší rodinou udělá, když přijmeme další dítě, které už má něco za sebou. Měla jsem určité představy a ideály, které v průběhu, v našem případě docela složité adaptace, vzaly za své. Děti, které přicházejí do náhradní rodinné péče jsou přeci jen trochu jiné než ty biologické. S tím se pěstoun musí smířit a snažit se s nimi jednat jiným způsobem, než jak byl zvyklý od svých „biorodičů“, i když je to často docela těžké. Děti si s sebou nesou spoustu špatných zkušeností. Mají to těžké s námi a my s nimi. Ale i když je společné sžívání někdy složité, má to smysl. A navíc pěstoun má možnost si nechat poradit a pomoct od odborníků, takže na to není sám.

Jak byste popsal/a vaší rodinu v té době?
S manželem a docela čilým až hyperaktivním synem jsme byli „normální, (ne)klidná“ domácnost. Během kurzu přípravy jsme si měli napsat, co očekáváme po přijetí dítěte. Já jsem si napsala: více radosti, více práce, více učení. Druhé a třetí se naplnilo a radost se dostavuje po kapkách. Ale nevzdávám to. Všechno má svůj čas.

Chcete se dozvědět více o náhradní rodinné péči? To je možné třeba tady:
Náhradní rodinná péče PREVENT
Senovážné nám.9, České Budějovice
Bavorova 24, Strakonice