Novinky z Preventu

Uvažovali jste někdy o tom, že byste pomohli dítěti z ústavu najít nový domov? Zajímá vás, jak asi vypadalo rozhodování o náhradní rodinné péči těch, kteří se pěstouny opravdu stali? Co zažívali ještě před tím, než svou žádost podali a co všechno zvažovali? V seriálu rozhovorů Příběhy pěstounů patnáct lidí vypráví patnáct různých příběhů o svých zkušenostech a zážitcích.
Kampaň s názvem Můžu já být pěstounem? iniciuje Centrum podpory pěstounských rodin PREVENT.

Zajímá Vás, jak těžké je se rozhodnout, zda se stát náhradními rodiči? Přečtěte si příběh Veroniky (34).

Kdy vás poprvé napadlo, že byste se mohla stát pěstounem?
Starali jsme se o dvouletého sluchově postiženého syna. Hledala jsem průběžně na internetu informace týkající se postižených dětí. Aniž bych cokoliv věděla o náhradní rodinné péči a pěstounství, „rozklikla“ jsem stránky brněnského dětského domova, kde se starali o postižené děti. Vzhledem ke zkušenosti s péčí o vlastní dítě mne zaujala myšlenka pomoci postiženému batoleti z konkrétního dětského domova. Trvalo mi zhruba čtyři až pět měsíců, než jsem pro svou myšlenku získala i manžela a přesvědčila ho. Jasnou motivací pro nás bylo pomoci hendikepovanému dítěti, které nikdo nechce.

Co vás vedlo k rozhodnutí žádost opravdu podat?
Celý proces pokračoval kontinuálně. Byl rychlý, od první motivace až po definitivní rozhodnutí netrval ani rok.

Jak byste popsala vaší rodinu v té době?
V době, kdy mě napadlo starat se o další postižené dítě, bylo starší dceři pět let a mladšímu postiženému synovi dva roky. Syn, i přes nepříznivé prognózy lékařů, dělal pokroky. Starala jsem se také o nemohoucí babičku, zatímco manžel chodil do zaměstnání. Přišlo nám logické, že budeme v tomto trendu pokračovat. Zůstala jsem prostě doma s dalším dítětem, které mojí pomoc potřebovalo.

Chcete se dozvědět více o náhradní rodinné péči? To je možné třeba tady:
Náhradní rodinná péče PREVENT
Senovážné nám.9, České Budějovice
Bavorova 24, Strakonice